Jdi na obsah Jdi na menu
 


HESLO NA ROK 2008 - leden

Pascual Chávez Villanueva 

VYCHOVÁVEJME SRDCEM DONA BOSKA

SVATÝ VYCHOVATEL

Situace mládeže v dnešním světě se velmi změnila a představuje rozličné podmínky a pohledy, a přesto i dnes zůstávají stejné otázky, nad kterými přemýšlel Don Bosco od začátku svého působení s touhou pochopit a s posláním jednat (Juvenum Patris 6).











Začínáme nový rok, do kterého vám přeji mnoho milostí a požehnání. Během tohoto roku 2008 bych vám chtěl nabídnout několik zamyšlení nad salesiánskou výchovou, vědom si toho, že, jak napsal Jan Pavel II. 31. ledna 1988: “situace mládeže... se velmi změnila... a přesto i dnes zůstávají stejné otázky, nad kterými přemýšlel Don Bosco... Kdo jsou mladí? Co chtějí? Na čem jim záleží? Co potřebují? (JP 6). Mluvit o salesiánské výchově pro mne znamená především mluvit o Donu Boskovi, který “uskutečňuje svou osobní svatost úsilím o výchovu s horlivostí a srdcem apoštola, a který zároveň dokáže navrhovat svatost jako konkrétní cíl své pedagogiky” (JP 5).

 

Šťastná souhra osobních darů a okolností způsobila, že se Don Bosco stal Otcem, Učitelem a Přítelem mladých, jak ho označil Jan Pavel II., a to díky své vrozené schopnosti přiblížit se mladým a získat si jejich důvěru, díky svému kněžskému úřadu, který mu dal hluboké znalosti lidského srdce a hmatatelně ho přesvědčil o účinnosti milosti v rozvoji mladého člověka, a díky jeho nadání dovést počáteční inspiraci k úplnému naplnění.

Základem všeho je ale povolání: pro Dona Boska byla služba mladým odpovědí na výzvu Pána. A tak sloučení svatosti a výchovy, které vyžaduje úsilí, askezi i vyjadřování lásky, vytváří původní rys jeho osoby. On je svatým vychovatelem a vychovávajícím svatým. Toto sloučení dalo základ “systému”, souhrnu intuicí a praktik, který může být zpracován ve vědecké práci, vyprávěn ve filmu, zpíván v básni nebo v muzikálu; jedná se vlastně o dobrodružství, které podnítilo nadšení spolupracovníků a sny mladých. Bylo představeno v mnoha kulturních kontextech a formováno do různých pedagogických podnětů podle situace mládeže, která byla jeho cílovou skupinou.

 

Když znovu pohlédneme na životní příběh Dona Boska, nebo historii jeho díla, vyvstanou nám některé otázky: a dnes? Nakolik jeho intuice ještě platí? Nakolik jeho odpovědi (mezigenerační dialog, předávání hodnot atd.) mohou ještě pomáhat vyřešit problémy, které jsou pro nás neřešitelné? Nebudu teď vyjmenovávat seznam rozdílů mezi dobou Dona Boska a současností. Je jich, a ne malých, velké množství ve všech oblastech: v situaci mládeže, v rodinách, ve zvycích, v přístupu k výchově, v samotné náboženské praxi. Pokud je již obtížné pochopit zkušenosti z minulosti pro historickou rekonstrukci, pak je ještě mnohem obtížnější převést je do absolutně odlišných souvislostí. A přesto jsme přesvědčeni, že “událost Dona Boska je milost plná příležitostí, která zahrnuje inspiraci pro rodiče a vychovatele, návrhy k rozvoji, takřka ratolesti čekající na to, aby vykvetly”[1].

 

Výchova, zvláště nejchudší mládeže, není jen angažovaným nasazením, ale povoláním. Don Bosco byl prorockým průkopníkem, který překročil zákony a praxi. Na základě svého silného sociálního cítění vytvořil preventivní systém prostřednictvím samostatné iniciativy. Dnešní potřeby nejsou odlišné: využít síly a schopnosti, které máme k dispozici, podporovat povolání a touhu sloužit. Účinnost výchovy spočívá v její kvalitě, od kvality vychovatele, přes prostředí a program až ke stanoveným cílům.

Komplikovaná společnost, množství různých pohledů a nabídek a oddělení jednotlivých oblastí života přinesly nové směry a nebezpečí také pro výchovu. Jedním z nich je roztříštěnost toho, co se nabízí a způsoby, kterými se to přijímá. Dalším je výběrovost podle osobních priorit. Pojem optional přešel z oblasti trhu do běžného života. Všeobecně známé jsou některé těžko slučitelné rozpory: osobní prospěch a solidarita, láska a sex, dočasnost a smysl pro Boha, záplava informací a obtížnost je hodnotit, práva a povinnosti, svoboda a svědomí... Je zřejmé, že dar jednoty v srdci vychovatele a jeho osobní svatost velice přispívají k překonání těchto a jiných napětí v oblasti výchovy.



[1] Braido P., Prevenire non reprimere.