Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 HESLO NA ROK 2008 – DUBEN

Pascual Chávez Villanueva 

VYCHOVÁVAT SRDCEM DONA BOSKA

VÝCHOVNĚ PASTORAČNÍ SLUŽBA

“Po vychovateli se žádá, aby bral svou práci velice vážně a pozorně. Musí vzít na vědomí všechny vlivy, které na mládež působí, a pomáhat jim v jejich hodnocení a volbách. [...] Nestačí vědět, je potřeba sdělovat. Nestačí sdělovat, je potřeba sdílet. Kdo nějaký pojem sděluje, ale nesdílí, ten vyučuje, ale nevychovává. [...] Je potřeba milovat to, co předáváme, a toho, komu to předáváme” [1]

V

 

íce než díla nás zajímají osoby, ke kterým jsme posláni a na které máme výchovně a pastoračně působit. Mladí byli pro Dona Boska “jeho pány, které má poznat a spasit”. Formace je tedy prvním nezbytným prvkem jeho povolání a mise, protože nejdřív je potřeba být ve formě – výchovně, duchovně a pastoračně – než se člověk postaví před jakoukoliv situaci, ve které se mladí mohou ocitnout. Aby výchova byla kvalitní, vyplatí se investovat do osob, zdrojů a času pro formaci pracovníků; a vyplatí se formovat nejen mysl a inteligenci, ale také srdce. A proto jako vychovatelé musíme zhodnotit naše poslání v celé jeho důstojnosti. Je potřeba být opravdu ve formě, abychom dokázali brát “výchovnou problematiku” jako výzvu našim profesním schopnostem a nejen jako nějakou výmluvu, která nás blokuje a kvůli které se vzdáváme našich výchovných úkolů. “Kvalita” všedního života musí být prioritou formace. 

 

Ten, pro koho je výchova životním povoláním, považuje výchovný proces za “místo svého setkání s Bohem” [2]. Nejedná se tedy o nějakou okrajovou záležitost jeho života. Přítomnost mezi mladými je duchovním prostorem a pastoračním středem jeho života podle srdce Dona Boska. Kdyby tento střed jednoty zvětral,  zůstalo by místo pro aktivismus, protagonismus a institucionalismus, které jsou nebezpečnou tendencí výchovných zařízení. Pastorační láska je motorem spirituality a plodem úsilí, obětavosti, přemýšlení, hledání a soustavné a bedlivé starostlivosti; ale její kořeny vyrůstají z jednoty s Bohem (jako by viděl Neviditelného), proměňuje se v modlitbu a činy, v mystiku a askezi. Tím přispívá ke svatosti jak vychovatele, tak mladých. Ježíš s nimi chce sdílet svůj život a Duch Svatý se v nich zpřítomňuje, aby z nich vytvořil lidské a křesťanské společenství. Vychovatelé a vychovávaní se potkávají na stejné cestě ke svatosti. A proto je třeba odpovědět na výzvu stát se prostřednictvím výchovy misionáři dnešních mladých. Služba, kterou nabízí salesiánská výchova, je absolutní, protože se týká všech rozměrů lidské bytosti a hledá úplné dobro mladého člověka “tady a na věčnosti”, poctivého občana a dobrého křesťana, jak to vyjadřuje heslo: Zdraví, Moudrost, Svatost. Tato výchovná služba platí pro všechny. Je chápána masově i jednotlivě, pro jakékoliv prostředí a jakoukoliv výchovnou situaci, vzhledem k tomu, že její principy a praktiky mohou být realizovány běžnými vychovateli, kteří jsou – zajisté – hlubokou křesťanskou osobností a mají v sobě velikou pastorační lásku ke svým svěřencům.

 

Don Bosco, muž činu, věděl, že dobro jakékoliv výchovné metody se pozná podle schopnosti motivovat zklamané, získávat znovu ty, kteří to vzdali, nabízet světu poctivé a schopné kluky, které sbíral na ulicích a náměstích, kde byli vystaveni hrozbám velkoměsta. Jeho metoda připravuje člověka na hluboce lidský život díky práci, která je pro něj i pro společnost smysluplná. Don Bosco byl všude vychovatelem: na hřišti, v jídelně, ve třídě, v dílně, v kapli. A proto není salesiánská idea vymezená žádnými strukturami. Výchovná skutečnost je vztahem mezi lidskými osobami a to je možné jak v institucionálním prostředí tak ve volném čase mezi mladými. Duše a tělo, jednotlivec a společnost, kultura a tělesné zdraví: všechno je zahrnuto v tomto výchovném přístupu, přizpůsobeném každému prostředí, všem zeměpisným, společenským a náboženským podmínkám, každému typu vychovávaných a každému vychovateli, který se upřímně snaží o dobro mládeže.  Na závěr můžeme říci, že výchovná a pastorační služba se uskutečňuje v mnoha formách podle potřeb těch, kterým se věnujeme. Obnovujme naše dílo s tvůrčí přizpůsobivostí, citlivě ke znamením doby a pozorně k potřebám příslušného místa a Církve, snažme se stávat vždy a všude misionáři mladých, kteří přinášejí evangelium dnešní mládeži. Salesiánský vychovatel je vždy synem Dona Boska, který o sobě prohlašoval, že je připraven udělat cokoli, dokonce i “smeknout před ďáblem” [3], jen když spasí duše svých kluků.