Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velikonoční řepotání v Návojné.

12. 3. 2008

Velikonoční řepotání v Návojné.

Stručný popis jedné z velikonočních tradic pro přátele ( zvláště salesiánské spolupracovníky ), kteří se zajímají o historii.

 

 


Napsal : Ing. Vojtěch Káňa   

 

Foto  : Vojtěch Káňa starší

 

Ilustrace : Josef Káňa – Šedý Vlk

 

 

V Brumově – Bylnici dne 4. 4. 2004

 

 

Velikonoční řepotání v Návojné.

 

Velikonoční řepotání v Návojné má dlouhou tradici, která se udržuje po několik desetiletí a sahá hluboko do minulosti. Už v poválečné kronice Šedého Vlka ( Josef Káňa ) čteme o těchto starých zvycích. A popis se v podstatě shoduje se současností. Jelikož se ale začínají vyskytovat určité diskuse ohledně detailů, chci popsat tuto tradici. Využiji povídky, kterou jsem napsal v roce 1977, bezprostředně po tom, co jsem se jako třináctiletý chlapec zúčastnil velikonočního řepotání. Jedná se o zcela pravdivý příběh. Je psaný ve chvíli, kdy jsem byl plný dojmů a zážitků z tohoto řepotání. Mísí se v něm spisovná čeština s typickým valašským nářečím. Sloh není nijak perfektní, ale vše jsem opsal tak, jak jsem to před 27 lety zaznamenal. Nuže posuďte sami.

 

Jak jsem klepál

 

Píše se rok 1977. Ve starých měšťankách v Nedašově, na které si žáci zanechali romantické vzpomínky, je mezi chlapci rušno. Vždyť již za týden budou chodit klepat a řepotat! „Páni“, Laďa a Petr, už dělají soupisku klepáčů a řepotáků. Již se všichni těší jak půjdou na zelený čtvrtek do kostela a pak poprvé půjdou vesnicí od kapličky po Nedašov, pak po obrázkovou hrušku a zase ke kapličce. Již má každý řepoták nebo klepačku.

Vojta, dvanáctiletý chlapec z Návojné si v úterý pošťál od Rostě klepačku. Ve čtvrtek šél na zámek na schůzku, kde sa domlůvali o přesnych časoch řepotání.

Ale v úterý, dva dny před začátkem , přišlo do školy oznámení, že na zelený čtvrtek se jede do Gottwaldova na divadlo „ Prodaná nevěsta“. Toto divadlo si již žáci, kteří chtěli jet, předplatili, ale kdy to bude, to nevěděli. Někteří hned říkali : „ Bude sa stŕhat 20 Kčs, protože nepůjdete do kostela a večér řepotat“. Ale byli přihlášení aj páni. Ogaři šli za učitelků odhlásit se, ale už to nešlo. Buď pojedů, nebo nepojedů, ale 18 Kčs jím už nevrátíja. A tak jeli. A protože jeli aj páni, tak se nestŕhalo.

Ve čtvrtek přiběhl Vojta uhřátý ze školy a hned křičel : „Maminkó, rychle jídlo a nachystaj ně hadry. Za chvílu jedu do toho divadla“. Maminka mu donesla na stůl šišky s vajíčkem a zelený salát. Vojta hltavě jedl a přitom si četl Pionýrsků stezku, která dnes došla. Za rohem se smála jeho mladší sestřička a byla ráda, že Vojta jede za chvíli pryč a ona si bude moct přečíst Stezku. Vojta se najedl, oblékl a utíkal ke kapličce. Tam už byli někteří chlapci. Za chvíli přijel autobus a oni jeli do divadla ...

Když se na zpáteční cestě blížili k Návojné, všichni sledovali hodinky. Chlapci byli netrpěliví. Ještě mají naději! Je třičtvrtě na sedm a jsou v Brumově ! Už sů pod Sečama! Chlapci si stoupají. Naslouchají. Není slyšet už klepání? Ne. Konečně autobus zastavuje. Chlapci vystupují. U kapličky jsou už řepotáci ale ještě nezačali. A proto chlapci volají : „Ogaři počkejte na nás. My hneď přídem“. A tak čekali.

Vojta přiběhl domů. Hodil na sebe tepláky, bundu, do ruky klepačku a rohlík a už běžel ke kapličce. Ještě to stihl. Najprvéj sa pomodlili. Potom si klepáči stůpli a klepali a řepotáci objeli párkrát kapličku a jeli směrem k Nedašovu. Byl to zvláštní pocit. Popvé klepat! A dokonce klepáčom řepotáci někdy na chvíli pošťali řepoták! Prošli vesnicí po obrázkovů hrušku a pak ke kapličce. Tam se rozešli.

Vojta přiběhl domů. Zaséj měl naspěch. Pojed, oblékl se, zebrál deku, klepačku a šel spat do starého zámku. Venku byla zima. Maminka stála na schůdcích, Vojta na cestě a čekal na přicházejícího Mirka, který nesl řepoták. Maminka na Vojtu volala : „Neměl by sis vzít eště jeden svetr?“„Ále šak je teplo“ zabručel Vojta. Šel s Mirkem ke kapličce. Chlapci tam už byli a tak se šlo do zámku. Bylo tma. Chlapci přišli do zámku. Vyšli do prvního patra. Tam byly dvě místnosti vedle sebe. „Tady budeme spat“. Je tu zima a toť v rohu je pár starých koberců. Vojta si hneď jeden bere. Okna sů vybité. Ve zdi je vybůraná díra asi 1,5 x 5 m a tak sů místnosti spójené. Chlapci se rozdělili a lehli si. Chtěli spat ale nešlo to. Byla v nich chlapecká krev. Začali sa bit. Jedna místnost proti druhé.Zvířili prach. Bili sa. Dveře se hneď zavíraly a otvíraly. Ale pak se někteří chlapci rozbečali, protože byli zasaženi klepačků nebo něčím iným. Chvíli byl klid. Vojta otevřel dveře a tam už čekal Ivan a praštíl ho zlavcem. Vojta otevřel podruhé a opět mu na hlavě přistál polštář. Chtěl otevřít potřetí ale pán ( Petr ) ho předešél, ale to neměl dělat.Ivan už býl nachystaný, ale né ze zlavcem, ale s klepačků. Praštíl ho po hlavě. Petrovi se zatmělo před očama . Nic sa mu nestalo. Mezi chlapci vypukl ještě občas malý boj, ale to už nic nebylo. Vojta s Frantů si stůpl k oknu a dívali se do tmy. Bylo deset hodin Bylo slyšet motorku. Chvíli stáli u okna a pak šli na záchod. Byl to bývalý záchod. V rohu místnosti byl otvor pro dveře a tam za ním malý kumbálek. Misa tam už nebyla. Pak si šli lehnout na chladnou holou zem. Vojta v boji svůj koberec ztratíl. Klepačku si dal pod hlavu a chtěl spat. Ruku dal za hlavu a omítka sa odlupovala. Přejel po zdi a ta byla mokrá, kapky vody po ní stékaly. Slyšel jak se chlapci domlůvajů :“Střelíme jím poplašňákem.“ Nabili pistoli, přišli blíž k díře a sřelili. Mysleli, že se vedle leknů. Otevřů dveře a vidíja : oni si ležíja a smějů se a říkajů : „My smé vás poslůchali, proto smé sa nelekli..“ Chtěli se ještě bit, ale někteří už spali a proto jich pán napomenul aby už spali.

Druhý pán, Laďa, spál doma, protože ho jejich nepustili. A udělali dobře, protože on spál v teple a chlapci usínali ve chladném, starém zámku na holé zemi.

Když Vojta usnůl bylo asi jedenáct hodin. Dlouho nespal a už chlapci vstávali. Bylo nesnesitelně zima. Všeci se drkotali zimů, enom Jožovi bylo dobře, protože si zebrál kožuch. Ani se jím nechtělo jít. Zešli po rozvrzaných schodech a vyšli do tmy směrem ke kapličce. Tam jich už očekával druhý pán. Všeci se povinně v říce umyli. Opět se pomodlili. Prošli vesnicí a šli až k vlakové zastávce. Vojtovi praskla klepačka a proto moc neklepál. Enom sem-tam. Chlapci sa vrátili do zámku. Už se jím nechtělo jít, ale šli.

Chtěli spat ale nešlo to. Bylo zima. Chlapci jen podřimovali. Chodili. Balili se do dek. Sů tři hodiny. Už nemožů vydržat. Eště by tu měli byt dvě hodiny. Do pěti. Ale nemožů to vydržat. Prostě to nejde. Pán praví : „Ogaři idem. Odklepem si to včil ve tři a nebudem tu čekat do pěti. Idem.“ Clapci si zebrali věci a šli řepotat. Prošli dědinů a rozešli se.

Vojta přišél dom ve čtyři. Zvonil ale nikdo mu nepřicházel otevřít. Až za chvíli přišel tatínek. Rozespale se zeptal : „Už si doma?“ „Ano“ zněla odpověď. Vojta vyšel po schodech do pokoje. Tam ze sebe shodil hadry a lehl si do postele. Jak dobře se mu spalo.

Hodinu poté, co Vojta přišel domů, blížil se stín ke kapličce. Byl to druhý pán, Laďa , který šél, jak bylo domluvené v pět ke kapličce. Příjde tam ale nikde nikdo. Naslouchal. Neuslyší ze tmy klepání? Nic. Je klid. Laďa se diví a ide dom. Jde spát.

Na druhý den byli chlapci ospalí. Vojta vstál v šest. Ve škole tak, jak druzí, podřimoval. Teď je matika. Učitelka vejde a říká : „Posaďte se. Vemte si slovníčky …“ Ještě v hodině písemku opravila. Většina je pětek. Vojta je mezi nimi. Má také pětku. To ale chlapce neodradilo. Přišli ze školy a šli řepotat místo poledního zvonění a odpoledne ve tři hodiny, kdy dělali kolečka.

Pršelo celý den. Bylo sychravé počasí a mlha. Večer opět přešli vesnici. Dnes už spali každý doma. V noci neřepotali, až ráno v pět. Prošli vesnicí. Šli se dom nasnídat. Pak si všichni vzali klepačku a chodili po dědině vybírat. Jeden pán měl košík na vajíčka a druhý sáček na peníze. Pršalo. Byla mlha. Zima. Ale oni šli. U každé chalupy zaklepali klepačkami a zvolali : „Poslali nás naši páni, aby zté nám dali něco od klepání. Pár vajíček na rendlíček a pět kaček od klepaček.“ Opět zaklepali. Když jím lidé dali peníze nebo vajíčka řekli : „Pámbu zaplať.“ A šli k dalšímu domu.

Vojtovi bylo zima a byl promočený. Ke všemu mu úplně praskla klepačka, takže si musel vypůjčit od pána, který nosil košík a nepotřeboval ji. Konečně prošli celou vesnicí. A teď se jdou za školu dělit. Pán ještě běžel do obchodu k „Bařinkom“ rozměnit peníze. Za školou se začíná stavět školka. Je tam kostra šopy. Tam se chlapci rozhodli dělit. Klepáči si klekli a řepotáci za nima stáli nebo seděli. Páni rozdávali. Klepáčom pět korun, řepotákom deset. A tak dál. Pak ještě dali Jožovi dvacet korun navíc za to, že zajistíl nocleh. Páni si vzali také víc, protože všechno organizovali. Pak se rozdávaly vajíčka. Klepáčom jedno, řepotákom dvě. Páni měli zaséj víc. Po rozdělení měli klepáči každý 40 Kčs a šest vajíčék. Řepotáci měli 80 Kčs a dvanáct vajíčék, Joža 100 Kčs a 12 vajíčék a páni každý 20 vajíčék a přes stovku peněz. Pak se chlapci rozešli.

O poledni šli ještě jednou projít vesnicí, ale to se už našli i takoví, kteří už nebyli, protože peníze už měli vyplacené.

Příští rok letošní řepotáci už nebudů chodit a letošní klepáči budů řepotat a přiberou za klepáče šesťáky. Tak sa to mění každý rok. Šesťáci – klepáči, sedmáci – řepotáci. Dvá nejstarší ze sedmáků byli páni a ti všechno zařizovali a měli také největší zisk.

 

Konec – L. P. 1977

 

 

Z povídky je zřejmé, že řepotání má svůj řád. Mohou se ho zúčastnit pouze chlapci šestých a sedmých tříd základní školy. Dva nejstarší chlapci ze sedmé třídy mají funkci pánů. Vše zajišťují, organizují a za vše odpovídají. Odměnou je jím to, že dostanou při rozdělování peněz a vajíček největší podíl. Chlapci sedmé třídy chodí s řepotákem a dostávají přesně jednou více peněz a vajíček než klepáči, chlapci šesté třídy.

V minulosti každý účastník řepotání dostal od pánů lístek na kterém bylo uvedeno jméno, klepačka nebo řepoták ( podle zařazení ) a datum a hodina prvního srazu. Toto se v mé době již nedodržovalo.

Řepotat se začíná na zelený čtvrtek po účasti na mši svaté, kdy se „zavážou“ zvony. Řepotání vlastně nahrazuje po dobu „zavázání“ zvonů, jejich zvonění. Sraz je na návsi u kapličky. Samozřejmostí je společná modlitba. Následuje obejití kapličky řepotákama. Klepáči stojí na schodech kapličky a klepou. Pokračuje se obejitím celé dědiny. Klepáči vpředu, řepotáci za nimi. První noc se spí společně. Důvodem je to, že další řepotání je o půlnoci. To je spojené s umytím obličeje v potoku u kapličky. Samozřejmě, že chlapci nejsou žádní svatoušci a společná noc je spojená s celou řadou dobrodružství a lotrovin. Na velký pátek se řepotá ráno v pět hodin, o poledni a ve tři hodiny, kdy se dělají „kolečka“. Ve dvoře každé chalupy řepotáci objedou třikrát dokola. Klepáči stojí a klepou. Poslední řepotání tohoto dne je večer. Na bílou sobotu se řepotá opět ráno v pět hodin a pak se chodí vybírat. To jdou všichni s klepačkama. Páni nesou košík na vajíčka ( v dnešní době spíše na cukrovinky ) a kasičku na peníze. U každé chalupy se zastaví, zaklepou a zarecitují :

Poslali nás naši páni,

aby jste nám dali něco od klepání,

pár vajíček na rendlíček

a pět kaček od klepaček

Po obdržení zasloužené odměny sborově poděkují : „Pánbůh zaplať“ a opět zaklepou. Na závěr následuje dělení, kdy klepáči dostávají přesně polovinu toho, co řepotáci a páni ještě něco navíc. Řepotání se ukončuje obejitím dědiny v poledne. Vždy se ale najdou i takoví chlapci, kteří už na tuto „děkovačku“ nejdou, protože už mají své jisté.