Velikonoční řepotání v Návojné.
Velikonoční řepotání v Návojné.
Stručný popis jedné z velikonočních tradic pro přátele ( zvláště salesiánské spolupracovníky ), kteří se zajímají o historii.
Napsal : Ing. Vojtěch Káňa
Foto : Vojtěch Káňa starší
Ilustrace : Josef Káňa – Šedý Vlk
V Brumově
– Bylnici dne
Velikonoční řepotání v Návojné.
Velikonoční řepotání v Návojné má dlouhou tradici, která se udržuje po několik desetiletí a sahá hluboko do minulosti. Už v poválečné kronice Šedého Vlka ( Josef Káňa ) čteme o těchto starých zvycích. A popis se v podstatě shoduje se současností. Jelikož se ale začínají vyskytovat určité diskuse ohledně detailů, chci popsat tuto tradici. Využiji povídky, kterou jsem napsal v roce 1977, bezprostředně po tom, co jsem se jako třináctiletý chlapec zúčastnil velikonočního řepotání. Jedná se o zcela pravdivý příběh. Je psaný ve chvíli, kdy jsem byl plný dojmů a zážitků z tohoto řepotání. Mísí se v něm spisovná čeština s typickým valašským nářečím. Sloh není nijak perfektní, ale vše jsem opsal tak, jak jsem to před 27 lety zaznamenal. Nuže posuďte sami.
Jak jsem klepál
Píše se rok 1977. Ve starých měšťankách
v Nedašově, na které si žáci zanechali romantické vzpomínky, je mezi
chlapci rušno. Vždyť již za týden budou chodit klepat a řepotat! „Páni“, Laďa a
Petr, už dělají soupisku klepáčů a řepotáků. Již se všichni těší jak půjdou na
zelený čtvrtek do kostela a pak poprvé půjdou vesnicí od kapličky po Nedašov,
pak po obrázkovou hrušku a zase ke kapličce. Již má každý řepoták nebo
klepačku.
Vojta, dvanáctiletý chlapec z Návojné
si v úterý pošťál od Rostě klepačku. Ve čtvrtek šél na zámek na schůzku,
kde sa domlůvali o přesnych časoch řepotání.
Ale v úterý, dva dny před začátkem ,
přišlo do školy oznámení, že na zelený čtvrtek se jede do Gottwaldova na
divadlo „ Prodaná nevěsta“. Toto divadlo si již žáci, kteří chtěli jet,
předplatili, ale kdy to bude, to nevěděli. Někteří hned říkali : „ Bude sa
stŕhat 20 Kčs, protože nepůjdete do kostela a večér řepotat“. Ale byli
přihlášení aj páni. Ogaři šli za učitelků odhlásit se, ale už to nešlo. Buď
pojedů, nebo nepojedů, ale 18 Kčs jím už nevrátíja. A tak jeli. A protože jeli
aj páni, tak se nestŕhalo.
Ve čtvrtek přiběhl Vojta uhřátý ze školy a hned křičel :
„Maminkó, rychle jídlo a nachystaj ně hadry. Za chvílu jedu do toho divadla“.
Maminka mu donesla na stůl šišky s vajíčkem a zelený salát. Vojta hltavě
jedl a přitom si četl Pionýrsků stezku, která dnes došla. Za rohem se smála
jeho mladší sestřička a byla ráda, že Vojta jede za chvíli pryč a ona si bude
moct přečíst Stezku. Vojta se najedl, oblékl a utíkal ke kapličce. Tam už byli
někteří chlapci. Za chvíli přijel autobus a oni jeli do divadla ...
Když se na zpáteční cestě blížili
k Návojné, všichni sledovali hodinky. Chlapci byli netrpěliví. Ještě mají
naději! Je třičtvrtě na sedm a jsou v Brumově ! Už sů pod Sečama! Chlapci
si stoupají. Naslouchají. Není slyšet už klepání? Ne. Konečně autobus
zastavuje. Chlapci vystupují. U kapličky jsou už řepotáci ale ještě nezačali. A
proto chlapci volají : „Ogaři počkejte na nás. My hneď přídem“. A tak čekali.
Vojta přiběhl domů. Hodil na sebe tepláky,
bundu, do ruky klepačku a rohlík a už běžel ke kapličce. Ještě to stihl.
Najprvéj sa pomodlili. Potom si klepáči stůpli a klepali a řepotáci objeli
párkrát kapličku a jeli směrem k Nedašovu. Byl to zvláštní pocit. Popvé
klepat! A dokonce klepáčom řepotáci někdy na chvíli pošťali řepoták! Prošli
vesnicí po obrázkovů hrušku a pak ke kapličce. Tam se rozešli.
Vojta přiběhl domů. Zaséj měl naspěch.
Pojed, oblékl se, zebrál deku, klepačku a šel spat do starého zámku. Venku byla
zima. Maminka stála na schůdcích, Vojta na cestě a čekal na přicházejícího
Mirka, který nesl řepoták. Maminka na Vojtu volala : „Neměl by sis vzít eště
jeden svetr?“„Ále šak je teplo“ zabručel Vojta. Šel s Mirkem ke kapličce.
Chlapci tam už byli a tak se šlo do zámku. Bylo tma. Chlapci přišli do zámku.
Vyšli do prvního patra. Tam byly dvě místnosti vedle sebe. „Tady budeme spat“.
Je tu zima a toť v rohu je pár starých koberců. Vojta si hneď jeden bere.
Okna sů vybité. Ve zdi je vybůraná díra asi 1,5 x
Druhý pán, Laďa, spál doma, protože ho
jejich nepustili. A udělali dobře, protože on spál v teple a chlapci
usínali ve chladném, starém zámku na holé zemi.
Když Vojta usnůl bylo asi jedenáct hodin.
Dlouho nespal a už chlapci vstávali. Bylo nesnesitelně zima. Všeci se drkotali
zimů, enom Jožovi bylo dobře, protože si zebrál kožuch. Ani se jím nechtělo
jít. Zešli po rozvrzaných schodech a vyšli do tmy směrem ke kapličce. Tam jich už
očekával druhý pán. Všeci se povinně v říce umyli. Opět se pomodlili.
Prošli vesnicí a šli až k vlakové zastávce. Vojtovi praskla klepačka a
proto moc neklepál. Enom sem-tam. Chlapci sa vrátili do zámku. Už se jím
nechtělo jít, ale šli.
Chtěli spat ale nešlo to. Bylo zima.
Chlapci jen podřimovali. Chodili. Balili se do dek. Sů tři hodiny. Už nemožů
vydržat. Eště by tu měli byt dvě hodiny. Do pěti. Ale nemožů to vydržat. Prostě
to nejde. Pán praví : „Ogaři idem. Odklepem si to včil ve tři a nebudem tu čekat
do pěti. Idem.“ Clapci si zebrali věci a šli řepotat. Prošli dědinů a rozešli
se.
Vojta přišél dom ve čtyři. Zvonil ale nikdo
mu nepřicházel otevřít. Až za chvíli přišel tatínek. Rozespale se zeptal : „Už
si doma?“ „Ano“ zněla odpověď. Vojta vyšel po schodech do pokoje. Tam ze sebe
shodil hadry a lehl si do postele. Jak dobře se mu spalo.
Hodinu poté, co Vojta přišel domů, blížil
se stín ke kapličce. Byl to druhý pán, Laďa , který šél, jak bylo domluvené
v pět ke kapličce. Příjde tam ale nikde nikdo. Naslouchal. Neuslyší ze tmy
klepání? Nic. Je klid. Laďa se diví a ide dom. Jde spát.
Na druhý den byli chlapci ospalí. Vojta
vstál v šest. Ve škole tak, jak druzí, podřimoval. Teď je matika. Učitelka
vejde a říká : „Posaďte se. Vemte si slovníčky …“ Ještě v hodině písemku
opravila. Většina je pětek. Vojta je mezi nimi. Má také pětku. To ale chlapce
neodradilo. Přišli ze školy a šli řepotat místo poledního zvonění a
Pršelo celý den. Bylo sychravé počasí a
mlha.
Vojtovi bylo zima a byl promočený. Ke všemu
mu úplně praskla klepačka, takže si musel vypůjčit od pána, který nosil košík a
nepotřeboval ji. Konečně prošli celou vesnicí. A teď se jdou za školu dělit.
Pán ještě běžel do obchodu k „Bařinkom“ rozměnit peníze. Za školou se začíná
stavět školka. Je tam kostra šopy. Tam se chlapci rozhodli dělit. Klepáči si
klekli a řepotáci za nima stáli nebo seděli. Páni rozdávali. Klepáčom pět
korun, řepotákom deset. A tak dál. Pak ještě dali Jožovi dvacet korun navíc za
to, že zajistíl nocleh. Páni si vzali také víc, protože všechno organizovali.
Pak se rozdávaly vajíčka. Klepáčom jedno, řepotákom dvě. Páni měli zaséj víc.
Po rozdělení měli klepáči každý 40 Kčs a šest vajíčék. Řepotáci měli 80 Kčs a
dvanáct vajíčék, Joža 100 Kčs a 12 vajíčék a páni každý 20 vajíčék a přes
stovku peněz. Pak se chlapci rozešli.
O poledni šli ještě jednou projít vesnicí,
ale to se už našli i takoví, kteří už nebyli, protože peníze už měli vyplacené.
Příští rok letošní řepotáci už nebudů
chodit a letošní klepáči budů řepotat a přiberou za klepáče šesťáky. Tak sa to
mění každý rok. Šesťáci – klepáči, sedmáci – řepotáci. Dvá nejstarší ze sedmáků
byli páni a ti všechno zařizovali a měli také největší zisk.
Konec – L. P. 1977
Z povídky je zřejmé, že řepotání má svůj řád. Mohou se ho zúčastnit pouze chlapci šestých a sedmých tříd základní školy. Dva nejstarší chlapci ze sedmé třídy mají funkci pánů. Vše zajišťují, organizují a za vše odpovídají. Odměnou je jím to, že dostanou při rozdělování peněz a vajíček největší podíl. Chlapci sedmé třídy chodí s řepotákem a dostávají přesně jednou více peněz a vajíček než klepáči, chlapci šesté třídy.
V minulosti každý účastník řepotání dostal od pánů lístek na kterém bylo uvedeno jméno, klepačka nebo řepoták ( podle zařazení ) a datum a hodina prvního srazu. Toto se v mé době již nedodržovalo.
Řepotat se
začíná na zelený čtvrtek po účasti na mši svaté, kdy se „zavážou“ zvony.
Řepotání vlastně nahrazuje po dobu „zavázání“ zvonů, jejich zvonění. Sraz je na
návsi u kapličky. Samozřejmostí je společná modlitba. Následuje obejití
kapličky řepotákama. Klepáči stojí na schodech kapličky a klepou. Pokračuje se
obejitím celé dědiny. Klepáči vpředu, řepotáci za nimi. První noc se spí
společně. Důvodem je to, že další řepotání je o půlnoci. To je spojené
s umytím obličeje v potoku u kapličky. Samozřejmě, že chlapci nejsou
žádní svatoušci a společná noc je spojená s celou řadou dobrodružství a
lotrovin. Na velký pátek se řepotá
Poslali nás naši páni,
aby jste nám dali něco od klepání,
pár vajíček na rendlíček
a pět kaček od klepaček
Po obdržení zasloužené odměny sborově poděkují : „Pánbůh zaplať“ a opět zaklepou. Na závěr následuje dělení, kdy klepáči dostávají přesně polovinu toho, co řepotáci a páni ještě něco navíc. Řepotání se ukončuje obejitím dědiny v poledne. Vždy se ale najdou i takoví chlapci, kteří už na tuto „děkovačku“ nejdou, protože už mají své jisté.