Téma na leden
„Bůh
každého z nás volá jménem“
1. námět:
Poznání a rozhodnutí se pro život s Bohem (obrácení či konverze)
Je vhodné začít
modlitbou před rozjímáním, např.:
Můj Bože, v tichém usebrání se ti klaním. Krátká pomlka.
Je mi líto, že jsem zanedbával životodárné spojení
s tebou; že jsem se ti nesnažil rozumět a proto přestával rozumět.
Rozhosti v mém nitru své odpuštění a svůj veliký pokoj. Otvírej si mě a
otevři se mi. Dovol mi prožívat tvou láskyplnou přítomnost, moudrost i moc.
Toužím, abych byl nyní úplně s tebou, abych tě přijímal a miloval. Amen.
(Nebo jinou
vhodnou ze „zelených modliteb“)
V té době přišli
k němu se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví
obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli
vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte,
všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe
a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete. Lk
13,1-5
Pane,
tys mě znal jménem ještě dřív, než jsem přišel na tento svět. Dostal jsem své
dary i slabosti, schopnosti i možnosti k tomu, abych se mohl plně podílet
na tvém díle spásy. Chci být tvým spolupracovníkem a chci se svobodně a plně
rozhodnout pro život s tebou. Pomáhej mi svou milostí. Amen
Apoštolské vyznání víry má
dvanáct článků, které rozepíšeme na kartičky (viz příloha*). Kartičky rozdáme
přítomným, kteří na druhou stranu kartičky napíší, jak danému článku rozumí. Příklad:
na kartičce je text: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i
země.“ Na druhou stranu někdo napíše své věty: „Věřím, že Bůh je Otec, který
všechno může. Věřím, že vesmír i země
je jeho dílem….“ To, co jsme napsali, přečteme v daném pořadí. Čtení vět
můžeme vložit do společné modlitby.
Pokud o sobě tvrdíme, že jsme věřící, stavíme naši
víru do roviny stavu. Něco je anebo není. Nic víc. Pokud jsme však poznali
Krista a chceme s ním žít a následovat jeho příkladu, musíme stavět svou
víru na živém vztahu jak s Kristem, tak s Církví a společenstvím…a tento vztah budovat,
prohlubovat i oživovat a vytvářet tak schopnost ho zprostředkovat i druhým.
Vyznání
víry – latinsky „Credo“, to je „Věřím“. Sloveso „credere“ vzniklo spojením slov
„cor“ „dare“, to je dát srdce. Věřit neznamená jen slibovat věrnost nebo
poslušnost, ale „odevzdat srdce“. Vyznání víry je potvrzením přátelství mezi
Bohem a člověkem, kteří jeden druhému odevzdávají své srdce. Bůh zasáhl člověka
svou láskou tak, že lidé nemohli mlčet a odpověděli Bohu svým životem a svou
vírou.
- Kým je pro mě
Bůh?
- Najdu ve svém
životě okamžik, kdy mě oslovil?
- Jaké byly mé
životní vzory nebo situace, které tomu pomohly?
- Vnímám Boží
vliv na svůj život?
- Jak prožívám
svůj vztah k Bohu?
- Je
intenzivnější v okamžicích těžkosti nebo radosti?
- Pustím Boha i
do svého odpočinku?
- Jak prožívám
svou účast na mši svaté a jaké jsou důvody mé účasti?
- Nedělím svůj
život i víru na všední a sváteční?
- Prožívám
modlitbu jako chvíli setkání s Ježíšem – pomocníkem a prostředníkem nebo jako splnění povinnosti?
- Jsem ochotný
Krista následovat?
Aktivita 2:
Otevřete
v Bibli knihu Žalmů a najděte výpovědi o Bohu.
Doporučení: Žalm
Není účelem, abychom doširoka popisovali svou konverzi,
mnohem důležitější je, aby každý z nás znovu vyslovil s Pannou Marií
Bohu své ano.
Můžeme znovu přečíst „své“
vyznání víry z kartiček. Poděkujme společně Bohu za jeho přítomnost
v našem životě. Do modlitby může každý z nás vložit své radosti a
starosti. Je vhodné ponechat i chvíli ticha na modlitby, které nedokážeme nebo
nemůžeme vyslovit nahlas. Zakončeme společnou modlitbou k Panně Marii.
Když bychom pročítali popisy biblických zázraků uzdravení,
zjistili bychom, že naše víra se
tam ukazuje v různé míře. Kristus nám dává za příklad víru setníka (Lk
7,1-10). Zkusme se podívat, proč naše vlastní víra je někdy tak slabá. V jednom slavném alegorickém dilematu
vypráví francouzský mnich ze 14. století o oslu, který stojí před dvěma stejně
vábnými žoky sena, které se od něj nacházejí ve stejné vzdálenosti. Zvíře na ně
civí, váhá, znovu je upřeně pozoruje a nakonec zdechne hladem, protože nemá
logické zdůvodnění pro to, aby se k jednomu či druhému pohnulo.
Poznání
Boha a každé setkání s ním je však naprosto jedinečné, stejně jako setkání
dvou lidí. Takže mystik z pátého století nebo negramotná peruánská babička
mají možná hlubší poznání Boha než např.
maturant biskupského gymnázia, který přečkal více než 360 vyučovacích hodin
náboženství. Víra se objevuje tam, kde
ji nejméně čekáme, a kde by měla vzkvétat, tam pokulhává. A můžeme za to často
my sami pro svou osobní nerozhodnost a rozpačitost.